Jak nás porazilo počasí
Horolezci neradi mluví o "dobytí" hory. Lidé totiž hory nemůžou dobýt. Jsou to hory, které rozhodují, zda horolezce na své vrcholy pustí nebo ne. Bez dobrého počasí není šance. A my tu šanci bohužel nedostali.
Přesto to byl jeden z nejlepších víkendů, jaké jsem zažil. Sice jsme nevylezli na Baranie rohy, ale i výstup na Teryho chatu stál rozhodně za to! Koneckonců, stále jsme vyšlapali 1100 výškových metrů, což je v těchto podmínkách fajnový výkon. Až jsem byl překvapen, kolik sil mi zbývalo a jak jsem přijel z hor odpočatý.
Vlastně jsem si zase uvědomil, že přesně tyhle typy cestování mě baví nejvíc. Proto od dalšího roku tomu své cesty přizpůsobím, koneckonců kvůli focení budu mít více času v zimě než v létě, tak co jiného zbývá? Přechody hor po sněžnicích, přechody zmrzlých jezer, výstupy "jednodušších" hor? Kdo ví, ale spojit dobrodružné výzvy s cestováním je to nejlepší, dokud to klouby a síly dovolí. Návštěva moří se odkládá o dalších pár desetiletí dál :-)
Plán se ale málem ani nezrealizoval. Ve Vysokých Tatrách hlásili čtvrtý stupeň lavinového nebezpečí. Telefonát na Teryho chatu byl ovšem optimistický, tak jsme to prubli. To jsme ještě netušili, kolik sněhu nás opravdu čeká. Sice bílé byly pouze vršky hor, za to pekelnější! Ale to je právě to, proč jsem si to naprosto užíval. Mám rád hnusné podmínky.
Koneckonců, když vidíte Lukáše, jak se deset minut snaží dostat o metr výš a stále se propadal po pás do sněhu a sklouzával dolů, tak byste se taky smáli, pokud tedy jste jako já škodolibí :-) ) Musím uznat, že morálka týmu při výšlapu nahoru byla víc než skvělá! Žádné pobreky. I Dáša s puchýři to zvládala, holt crossfitkaři jsou tvrďáci :-) Naopak jsme se často smáli. A tak to má být.
Zatímco se ostatní vraceli, nebo si po skialpech pouze sklouzli dolů a odjeli, my jsme se na chatu nakonec vydrápali a přespali. O dvě hodinky později po našem příchodu dorazila také další česká skupinka, která nám řekla, že naše stopy byly zahlazeny a museli si vše nově sami prošlápnout. A když si vezmete, že naše stopy byly víc než půlmetrové....
Večerní výšlap na Beraní sedlo logicky odpadlo s nadějí, že se další den vyjasní. No, bylo ještě hůř! Přes noc napadla další nemalá várka sněhu a nebezpečí lavin stouplo. Prý musíme rychle dolů, než to bude horší. Některé popadla nervozita, my s Lukášem, co máme pud sebezáchovy tak trošku podivně nízký, jsme se u snídaně smáli a těšili se na další dobrodružství. Ještě že jsme tam nebyli sami, bychom se snad i v tomhle na ty Beraní rohy namotivovali!
Chatař nám půjčil pro sichr lana pro případ, kdyby nás lavina smázla, ale nic takového se naštěstí nestalo. Cesta dolů už nikdy nebývá tak záživná jako nahoru, ale aspoň to okořenil úvodní vichr, díky kterému jsme neviděli na metr. Joo, mám rád tyhle extrémy! Samozřejmě při nějaké expedici na x týdnů bych takové extrémy nevítal, ale při dvoudenním výletu se dá přežít vše. A čím horší, tím více se vzpomíná :-)
Jediné, v čem je špatné počasí nevýhodné, že se málo fotí. Takže důkazů, jak jsme si to užívali, je pramálo.
Takže, Lukáši, moc díky, že jsi mě vzal s sebou a vše zorganizoval! Bylo to výborné!
