Už portréty moc nefotím. Nějak se v nich necítím, hledám se v nich, není na ně ani čas. Ale občas udělám výjimku. A na Marcelku si vždycky udělám čas. Má totiž boží úsměv! I když.. pravdou bylo, že jsem myslel, že spíše pokecáme a moc fotit nebudem, ale když už za mnou přijela do Kadaně a já ji tu provázel, tak by bylo špatný, kdyby odjela s prázdnou. A aby mě portréty zase trochu bavily, snažil jsem se je nafotit trochu po svém. Koneckonců nebyla to zakázka a na výsledku nezáleželo. A to je přesně to, co mi možná občas chybí :-)
S Marcelkou po Kadani
