Taková normální rodinka..

Taková normální rodinka..

Fakt bych nikdy nevěřil, že mě budou bavit rodinná focení. Letos jich mám požehnaně a jsem za ně nesmírně rád. Protože mě začaly naplňovat stejně jako svatby. A to je co říct! 

Na začátku letošního roku jsem měl jednu velkou fotokrizi. Hledal jsem pomoc u fotografů a vyhledával marketingového poradce. Nevěděl jsem pořádně, jakým směrem se mám udat. Po návratu z Nepálu jsem se horko těžce dostával do tempa. Flákal jsem vše, byla se mnou špatná domluva, za kterou jsem párkrát zaplatil docela draze a za kterou doteď mám špatné svědomí. Vlastně to byla i doba, kdy jsem přemýšlel, zda s tím částečně neseknu. Něco, s čím dle mého prochází skoro každý fotograf.

Ale jakmile jsem se dostal do tempa, neměl jsem čas přemýšlet o kravinách, musel jsem makat jak fretka. Teď se pomalu blíží konec hlavní sezony a mě všechno začalo nesmírně bavit. Našel jsem cestu, jakou chci fotit. Nedávno jsem nazval své fotky "jsou takové obyčejné, ale krásné". Možná to slovo „krásné“ zní sebevědomě, ale přece neřeknu, že jsou ošklivé :-)) Ale hlavní slovo je to obyčejné. Přestal jsem se táhnout za dokonalou fotkou, která nasbírá tisíce lajků. Začal jsem fotit normální život. Přestal jsem retušovat. Přestal jsem řešit zbytečné detaily. Naopak jsem začal dávat důraz na zachycení emocí. Na to, abych zachytil například rodinku prostě takovou, jaká je. Aby se u fotek zasmáli.

Možná má někdo na mých fotografií dvojité brady, odřené nosy a já nevím, co vše. Ale já chci, aby na mých fotografií byli lidi takoví, jak je vidíme každý den. Vždyť nefotíme do katologu! Nebuďme pořád na sebe tak přísní, nehledejme (ne)dokonalou krásu vytvořenou photoshopem. A díky tomuto přístupu mám skvělé zákazníky. Usměvavé blázny, kteří mi hned přirostou k srdci. A vrací se ke mně často. A já s radostí k nim. Někdy si říkám, že lidi, co ke mně chodí, si ani nezasloužím. Samí sympaťáci…

A tohle focení možná bylo trochu šílené, ale já z těch fotek mám ohromnou radost. Když jsem si je prohlížel, tak i když tuhle rodinku osobně neznám, najednou jsem měl pocit, jako bych je znal léta. Asi je to právě tím, že jsme nafotili prostě jedno velké bláznovství. To, co je v každé rodině stejné. Všichni se perou, křičí, ale zároveň milují. A že vypustili ven kus sebe. A kdo dočetl sem, tak mám můj obdiv! :-) a teď zpátky k fotkám...

Tagy příspěvků