Rozhovor pro KvalitniFotky.cz

Tenhle rozhovor vás sakra donutí se zamyslet nad svým přístupem k fotografické tvorbě a vlastní prezentaci…

Petr Kotrlík je další z řady skvělých fotografů, jehož dráhu svatebního fotografa sledujeme téměř od samého počátku. Pozorovat Petrův vývoj je oku lahodící proces. Má úžasný cit pro zachycení nečekaných okamžiků a jeho přirozenost je obdivuhodná. Podle jeho slov ho v životě nejvíce těší a nabíjí dvě věcí – hory a usměvaví lidé. „Obě věci jsou nefalšované. A to mám na fotce nejraději. Svět takový, jaký je. Bez příkras. Reálný svět je totiž dokonalý sám o sobě.“ A přesně takový je tento rozhovor, i Petr sám, uvěřitelný a upřímný.

Petře, co tě přivedlo k focení?
To, co občas kritizuji – trendy. Začalo to před sedmi roky cestou do Izraele. Tehdy začínal každý cestovat, fotit a dělat přednášky. Po návratu jsem si říkal, že si chci pořídit foťák a z příští cesty přinést pořádné fotografie. Za tři měsíce jsem tedy táhl do Íránu knížky o fotografování a studoval za pochodu.

Bylo něco, co ti ve fázi hledání se/učení se pomohlo?
Nejvíc mi pomohla jedna nevěsta. Když jsem se jeden čas hledal a začal upravovat fotky jinak než obvykle, napsala mi kritiku, že už to nejsem já. Díky ní jsem se vrátil zpátky na zem a pokračoval ve své cestě. Kritika je to nejcennější, co můžete dostat. Blbé v dnešní internetové době je, že je často neupřímná, nekonstruktivní, někdy příliš osobní. A že ji lidé neumí přijímat, proto ji jiní neradi dávají. Fotografická ega jsou nekonečná :).
Vedle toho bych rád zmínil komunitu Fujistů, která mě svou jinakostí pořád udržuje na uzdě a nutí mě na fotku koukat jinak!

Jak bys zhodnotil svou cestu fotografií od počátku do současnosti?
Když se zpočátku věnujete krajinářské fotce, učíte se panoramaticky fotit a skládat fotografii z více než 50 shotů, nesnášíte focení lidí…. no a za pár let krajiny neradi fotíte a fotíte jen lidi, tak bych tuhle cestu nazval dosti podivnou :). Tím chci ale trochu naznačit, že my introverti schovávající se někde v lese můžeme fotit i velké svatby. A dokonce si to zamilovat. Stálo to hodně sil, dřiny, peněz, velké nervozity, ale jsem rád, že mě tehdy kamarád ukecal, ať mu nafotím svatbu a otevřel mi tím dveře do reportážní a dokumentární sféry. Je také zajímavé sledovat progres. Ale víte, co je zajímavého? Nějakým způsobem se mi líbí fotky, co jsem fotil před pár lety. Nebyl jsem tehdy ničím ovlivněn. Proto je dobré při začátcích nebrat rady zkušených až tak vážně, tím ani ale neříkám, že je vhodný je ignorovat. Každý by měl mít svou cestu – kdo je ten, kdo rozhoduje o tom, co je dobrá a špatná fotografie? Můžeme o tom jen debatovat, ale pravdu nenajdeme.

Okej, introvertní krajinkář a reportér, to zní dobře. Díky čemu u tebe vítězí reportáž nad stylizovanou fotkou?
Možná díky tomu, že mám fejkového světa někdy plné zuby. Víte, z jakého focení jsem měl největší radost? Když jsem fotografoval jedny narozeniny, které mimochodem hrozně rád dokumentuju, no, a strejdové a dědečkové tam byli jen v trenkách s vyvalenými pivními pupky! Někdo by si pomyslel „Pane Bože, co tady mám fotit, proč se ti chlapi aspoň na focení nějak hezky neohákli?!“ Ale já slavil, že tuhle událost fotím přesně tak, jak by vypadala, kdyby tam cizí fotograf (já) nebyl. Byl jsem jak na vesnici x let zpátky, nikdo si na nic nehrál. Tohle bych si přál pořád. Aby lidé byli takoví, jací jsou. Žijeme pro nás, nežijeme pro fotografy. Teď jsem se tam po čtyřech letech vrátil, v trenkách už nebyli, ale pořád jsem tam cítil tu pravou přirozenost. Mám prostě rád jednoduchý, ryzí život. Na svatbách se mě často ptají: „Kdy půjdeme fotit, ať si můžeme ty šaty a sako převléct?“ Odpovídám, že si to můžou sundat klidně hned, že na fotkách budou hezcí, i kdyby šli v kraťasech, pokud se v tom cítí lépe. Teď fashion poradkyně trpí, co to čtou za žvásty, ale rád fotím věci tak, jak jsou. Hlavně ať jsou lidi spokojení. Já jsem tady pro ně, ne oni pro mě. U té stylizované fotky je to samozřejmě obráceně.

Tohle se tak krásně čte! Petře, když už stylizovaný focení, pak kdy a jak?
Dneska má každý v popisu napsáno “lifestyle” fotograf, ale ono to je vlastně stylizované focení. Jde se na fotogenické místo, ideálně při západu slunce, lidem se doporučí hadry, někdo je i půjčuje, berou se trendy klobouky. Takže vlastně většinu mých rodinných focení považuji za stylizované, ač se snažím jezdit k rodinám domů a strávit s nimi několik hodin, abych jejich rodinný chod mohl dokumentovat. Nazval jsem to “Náš běžný rodinný den” a mám to raději než svatby. Ale pravdou zůstává, že i to je vlastně lehce stylizovaný. Rodiče se dětem věnují více, blbnou s nimi apod. Chybí tam řev, vařečkou přes zadek a manželská hádka. Chtělo by tam strávit místo půldne spíše týden :)… Ale to nikdo nezaplatí.

Pro tebe je charakteristická černobílá fotka, proč?
Nechci omílat nekonečné fráze, že více zdůrazní emoce apod. Takže vlastně odpovím jednoduše – protože neumím barevně upravovat tak, aby ta barevná byla lepší než černobílá :). No, a hlavně jsou to fotky nadčasové. Trendy přicházejí a pominou. Jednou se třeba budeme smát, jak jsme fotky barevně upravovali, že není tráva zelená, že mají lidé pleťovku do hněda nebo oranžova, nebo že se nosily fialové kravaty či růžové motýlky. Ale když se podíváte na černobílou fotku i za 300 let, tak bude pořád skvělá.

Covid ještě nevymizel, pořád se nás jeho dopady dotýkají, tak nás zajímá, jak ses vypořádával s nemožností či omezeným focením v době korony?
Neplatím hypotéku, nemám rodinu, takže jsem byl jeden z mála, kteří si v tom našli pozitiva. Načetl jsem desítky knih, chodil na procházky, naučil se žít zdravěji a popravdě mě to, jak se ukázalo na konci roku, až tak finančně nepoznamenalo. Letos je to o něco horší, ale je to kvůli covidu? Spíš je problém někde u mě. Základ je se umět prodat. Což je to, co na focení miluju – nutí vás to rozvíjet se po všech stránkách. Někdy vtípkuju, že fotograf znamená být taky psycholog, účetní, markeťák, obchoďák, ajťák, designér, fashion poradce atd. atd. To je úplně skvělé! Tohle na této profesi nejvíc miluju, protože jsem se naučil milion věcí a miliarda věcí je ještě přede mnou.

Ovlivnilo covidové období tvůj byznysový přístup k fotce?
Víceméně ne. Určitě ne k fotce. Maximálně pomýšlím vždy na to nejhorší a snažím se žít skromněji. Určitě jsem přes léto neutratil všechny úspory, spíše naopak. Jsem připraven na další vlnu, ač nevěřím, že zase přijde. Pouze jsem si říkal, že pokud bude finanční krize a velká inflace, jakože se to už děje, tak je možné, že opadne zájem o dokumentární rodinné focení. Raději se lidé ozvou na ty stylizované, co se lépe věší na stěny. Ale nerad bych kvůli tomu změnil přístup.

Když jsme u těch rolí… Myslíš, že jsi sám sobě dobrým obchodním manažerem?
Rozhodně je na čem pracovat. Je to vlastně můj nadcházející cíl – po sezoně se zastavit a vše zhodnotit. Ale to říkáme my fotografové pořád co? A pak se přes zimu buď stejně nezastavíme nebo se naopak flákáme. Možná je na čase se v tomhle zase rozvíjet, dovzdělat, vzít si poradce nebo jít na kurzy.

A jsi sám sobě dobrým markeťákem?
Určitě ne. Dobrý je za tři ne? Tak já jsem spíš u pětky. To se psalo jako “neprospěl”? Nebo tak nějak. Ale možná to tak hrozné nebude. A víte proč? Protože většina mých klientů si se mnou sedne a řekne: “My jsme si tě vybrali, protože dokumentárně nefotí skoro nikdo a my nemáme rádi stylizované fotky.” To mě vždycky uklidní, že až tak tragický nejsem. Že přitáhnu většinou lidi, kteří mě i po svatbě zvou na čaj a děkují ještě před tím, než dostanou fotky. Že jsem je na svatbě nedirigoval, jen jim pomáhal a nechal je si užít ten den. Ale podobné chvály má asi většina svatebních fotografů, nebo se pletu? Abych si zase nehonil ego nad něčím běžným :). Rozhodně bych se měl více věnovat zejména Instagramu. Jsem asi jeden z mála, který z IG nemá žádné klienty, ti se mi ozývají jen skrz webovky nebo FB. A to je přesně to zrcadlo! Každý dostává to, co vydává. A já IG bytostně nemám rád. Dobře mi tak!

Takže asi úplně nedržíš krok s komunikačními trendy, že?
Popravdě ne. A asi je to chybou. Přečetl jsem si knížku “Jak na sítě”, ale moc jsem to do praxe nepřevedl. Víte, já mám hroznou nevýhodu. Hrozně totiž prahnu po vědění. Čtu milion věcí, zajímám se o milion věcí. Jednu chvíli čtu historii, pak se věnuju zdravému životnímu stylu, pak se zajímám o zahraniční politiku, o ekologii, o vesmír, hrozně miluju vědu! Osobní rozvoj a nevím co vše dalšího. Někdy se doslova stresuju z toho, kolik toho chci vědět a znát, a že nestíhám a nevím co dřív. A pak se ještě musím věnovat marketingu apod. Tak si otevřu knížku a nudím se u toho, protože jsem hlavou někde ve vesmíru a přemýšlím, jak je to s tím zakřiveným časoprostorem. Takže si nejdřív musím upravit priority, protože mě to časem může vyjít draho. Díky těmhle otázkám vlastně zjišťuju, že mi tady ujíždí vlak. Je na čase ho doběhnout. Asi si zase přečtu “Jak na sítě” :).

Co je tedy podle tebe, týpka co nemusí sociální sítě, tou nejlepší cestou pro sebeprezentaci?
Být svůj. V něčem se odlišit. Jen se podívejte na Instagram. Stovky fotografů jak přes kopírák. Stejné úpravy, stejný styl focení. A pak se podívejte na ty nejúspěšnější fotografy. V něčem se vždy odlišují. Sociální sítě jsou skvělý prostředek na sebeprezentaci, ale zároveň ničí osobitost. Pozor na lajky, pozor na přílišné hledání inspirace. Inspirace má vzejít od sebe, nikoliv od sítí. Sám s tím někdy zápasím. Víte, kdy jsem, samozřejmě z mého subjektivního pohledu, fotil nejlíp? Asi 4-5 let zpátky, prakticky ve svých začátcích. Pak jsem se nechal podvědomě strhnout sítěmi a teď se snažím vrátit do původních kolejí. Už se mi to daří lépe, ale ty kořeny jsou silnější, než jsem si myslel.

To zní jako zpoveď někoho, kdo si prošel profesní krizí…
Rozhodně je důležité se prezentovat tak, jak chcete vy, ne jak žádá okolí. Je to někdy těžké, ale šťastný fotograf je ten, co má volné ruce a fotí vše, jak chce on. Sám jsem procházel krizí, podvědomě vnímal lajky, dával do světa ty “hezké fotky”, co se budou líbit ostatním. A ty moje pravé fotky jsem dával do šuplíku. Proč? Asi nedostatek sebevědomí. Tak jsem otočil, dávám fotky, co mají méně lajků, možná i kvůli tomu opadl lehce zájem (ale je pořád dostačující), ale jsem daleko spokojenější. Z každého focení mám radost. A vůbec nevím, kolik má jaká fotka lajků. To asi ale taky není marketingově dobře co?

Líbí se nám tvá touha po upřímnosti. U nikoho jsme nepoznali větší… Jak „prodáváš“ sám sebe a jaké jsou tvoje devízy, aby mohlo být naplněno vše, co jsi doposud o sobě řekl?
Asi zase budu s touto odpovědí hroznej, ale … Upřímnost. Lidskost. Nápomocnost. Tyhle slovíčka bych měl rád spojené se svým jménem. To víte, že se nechám někdy strhnout egem a vznětlivostí, ale snažím se, aby se na mě lidi mohli kdykoliv obrátit a já jim s radostí pomůžu. V naší individualistické společnosti se vytrácí lidskost. Lidi vnímáme jako čísla, co nám přijdou na účet. Někdy se nedivím, že podnikatelé mají u nás tak pošramocenou pověst. Nelíbí se mi fráze “můj zákazník, můj král”, ale nemám rád ani arogantní chování z druhé strany. Dost se mi líbila knížka “Dávat a brát”, myslím, že by si ji mělo hodně lidí přečíst. Do dokonalosti mám daleko, mám už i po zásluze své hejtery, ale denně si připomínám název jiné knížky “Kdo bude plakat, až tady nebudeš?” Chci, aby se na mě klienti mohli spolehnout se vším všudy, nejen po té profesní stránce. A taky se snažím, aby mě lidé vnímali jako fotografa, co nemá rád zkrášlování, ale má rád svět takový, jaký je. I s těmi dvěma bradami a vráskami od smíchu.

Přirozeností se ohání každý, co je ale tím, co tě odlišuje od ostatních fotografů?
Odlišuji se tím, že mi je úplně jedno, kde fotím. U svateb dvojnásob. Může to být klidně hospoda čtvrté cenové. Pro mě je nesmírně důležité se cítit mezi lidmi dobře. Být mezi dobrými lidmi. Být mezi lidmi, co ty svatby dělají pro sebe, a ne pro fotografy a sousedy. A můžou to být klidně nefotogeničtí lidé, hlavně že se smějí a užívají si přítomnost. Nejsem fotograf, co hledá fotogenická místa, jsem fotograf, co hledá správné a upřímné lidi. Jednou mi volal jeden pán a hrozně mě chtěl, dokonce mi nabízel peníze navíc, když domluvenou svatbu zruším a půjdu fotit jeho svatbu. A řekl mi: “Mě se na vás hrozně líbí, že můžete fotit kde chcete, na statku, v lese, v hospodě, v troskách, ale vždycky vyzdvihnete tu atmosféru, o kterou jde.” A to byl největší kompliment, co jsem kdy dostal.

Víte, co mě ještě odlišuje, a z čeho mám někdy „depky“? Že své osobní věci fotím málo. Jedu do Alp a udělám 10 fotek. Rád si od focení odpočinu a užívám si víc tu realitu. Pak vidím ostatní, jak to mastí na socky a říkám si, jestli nejsem divnej fotograf. Vždyť bych měl mít ten foťák přilepený u oka i v noci…

Petře, kde se vidíš za 10 let?
Nad touhle otázkou jsem strávil nespočet hodin… Je možné, že fotografický svět bude úplně odlišný, možná začne upadat. Jsou tu strašáci v podobě umělé inteligence a špičkových mobilů. Koupil jsem si proto knížku “Designérem svého života”, abych si našel pro sichr plán B. Ale zejména se učím žít přítomností, užívat si ji a netrápit se budoucností. A když bych za 10 let fotil více dokumentu, byl bych za to nesmírně vděčný.

ORIGINÁLNÍ ČLÁNEK NALEZNETE TADY